Navážu vlastně na tento článek, jelikož mají obě akce pro nás zhruba podobný význam. Naším cílem nebyl ani tak sběr medailí a nejlepších výsledků, ale především nabírání reprezentačních zkušeností a nabíhání dost zajímavých terénů…

Na druhou stranu jsme nevyrazili na příjemné výletní pobíhání hezkým lesem. Když už závodit, tak naplno. Dosažené výkony a výsledky je nutné vnímat jako první ostrou zpětnou vazbu, kterou bychom se měli zaobírat. Maďaři nám občas ukázali záda z poměrně velké dálky a určitě bychom se neměli uchlácholit tím, že mnozí z nich (spíš z řad staršího dorostu) budou možná útočit na přední pozice při JWOCu. Věřím, že na této úrovni se chce pohybovat i naše mládež (rozuměj náš dorost). A tím zdaleka nenarážím jen na fyzickou připravenost, která nás v posledních letech začala pálit. Naše výkony často poznamenaly obrovské chyby (i přes 10 minut), které by se na této úrovni už neměly objevovat. Minimálně ne v takové míře.

Na druhou stranu lze asi konstatovat, že terén byl pro naši mládež nečekaně nový nejen svou podobou, ale i způsobem zmapování (podobné pasáže bych asi našel v okolí Brna směrem ke krasu, kde se ale s mapou moc neběhá). To se nejvíc projevilo při pátečních štafetách, kde bychom napočítali na prstech jedné ruky jedince, kteří běželi čistě a vyrovnaně… V dalších závodech se naše situace lepšila a při nedělním middlu jsme na medaile maďarskou mládež už překonali.

Program CEYOCu se skládal ze tří závodů – štafet, longu a middlu. Tedy všechny starty v lese, rozličných měřítek (protože i přes v bulletinu avizovanou desítku se klasika běžela na patnáctce :-)).  Les byl většinou čistý, velmi přehledný, hustníky v tomto vegetačním období ještě průhledné… K mapovým chybám vzývaly členité prudké svahy, v kterých nebyla nouze o náběhy do paralelně podobných situací a x-minutové dohledávky ve vedlejším údolíčku. Třeba 5 z 6 mladších holek pohřbilo svou šanci na klasice na jedničce. Těžká kontrola, náběh z ploššího vrcholu do prudkého skalnatého svahu rozbrázděného údolími. V takové situaci je potřeba zapnout veškerá čidla a takticky uvažovat o bezpečné variantě – třeba se do svahu záměrně spustit lehce nalevo od čáry, abych těsně před kontrolou mohl napravo dohledávat lampion. Rozvážně naběhlých pár metrů navíc a možná ztráta 15-20 s je v porovnáním s nabitou jistotou v úvodu závodu k nezaplacení. Pokud by našim mladším dívkám začal závod až od jedničky, srovnaly by se na klasice ve výsledcích zhruba do 3 minut. Takže příště bystřit hned od trojúhelníčku ;-).

Buzola, směry, pečlivost. Toto slýcháme prakticky při každém rozboru. Tady se držení azimutu asi nepraktikovalo tak často jako třeba při Jarním poháru, nicméně i zde byla buzola spolehlivým pomocníkem. Třeba k tomu, abych pohlídal správný sklon svahu a neodběhl hledat kontrolu na vedlejší kopec.

Tratě nabídly také několik zajímavých voleb postupů. A při rozborech jsem vnímal velkou kreativitu při hledání ideální varianty. Ukázalo se také, že u mnohých nerozhodla ani tak samotná volba postupu jako spíš kvalita provedení a fyzické nasazení. Ve starším dorostu se staviteli povedlo směrné časy lehce přestřelit. Ale osobně v tom nevidím žádnou potíž. Ještě před pár lety se naši starší dorostenci v tuto dobu připravovali na dlouhou trať, která testovala vytrvalost ještě o pár desítek minut delší. Takže 60 – 70´ závod, jako teď na CEYOCu, by měl/a trénovaná osmnáctka v pohodě zvládnout.

… v sobotní odpoledne mezi závodním programem proběhla schůze trenérů a činovníků ustanovující středoevropskou spolupráci a bližší pravidla závodů CEYOC – více zde. Závodníci si zpestřili program závodem Face to face, kde finálové kolo slavně ovládli Dan s Verčou. Zejména Dan si sladkou odměnu náležitě vychutnal… :-).

Z Maďarska ti tak odvážíme velkou porci nasbíraných poznatků. Tím nejzásadnějším je, že všichni z týmu ukázali výsledkový potenciál nebo při nejmenším zajímavý výkonnostní posun. Nováčci si zažili nervozitu spojenou s prvním startem v reprezentačním dresu, v pátek navíc umocněným tím, že šlo o štafety… Stále platí, že prvotním úkolem v orienťáku je hlavně bezchybný a pokud možno plynulý výkon („…ona ta Csilla zas tak rychle neběžela…“). Na startu už svoji trénovanost nezměníme, ale pořád můžeme porazit soupeře čistým výkonem. Takže se příště s rozvahou zaměřme především na to, abychom se ve výkonu co nejvíce přiblížili svému optimu.

Toto všechno výše popsané jsou střípky, na které bychom měli v přípravě postupně navazovat. Takže doporučuji, abyste si závody ještě jednou prošli… ideálně s trenérem a vnímali silné i slabé stránky vašeho závodění. Dík všem za bezvadnou atmosféru.