Tradiční prázdninový zájezd dorostu a juniorů tentokrát zamířil do pohoří Durmitor v Černé Hoře. Mapy a výsledky jednotlivých tréninků najdete brzy na stránkách reprezentace ČR, tak nabízím jen několik střípků z našeho pobytu:

Všechny tréninkové a závodní fáze (až na závěrečný sprint) jsme absolvovali jednom lese, který ale byl dost rozlehlý a navíc členitý, takže nám to vůbec nevadilo. Prostor by se dal pomyslně rozdělit na třetiny, z nichž každá byla mírně odlišná – postupujme z jihu (úvodní midlořetízek, kombotech a část E3), kde nás čekal zarostlý svah, jehož členitost tvořily dost nevýrazné tvary, které v kombinaci se mapou, která moc neřešila porosty (asi jako na severu) tvořily pro našinec dost tvrdý oříšek… Prostřední část lesa (okruhy, část hromaďáku, dlouhých postupů a E1) byla nejčlenitější, tvořena mnoha většími či menšími závrty. Terén trochu připomínal krasové oblasti ve Slovinsku, tady ovšem s mnohem příjemnější podložkou. Možná i proto, že se tu dalo docela rychle běžet + v kombinaci s ledabylým zapojením buzoly do navigace… jsme měli často problém při paralelních nábězích do špatných závrtů či nedokonalém kličkování mezi nimi… Severní a SV část (část dlouhých postupů, hromaďáku a E2) mi mapou i porostem vzdáleně připomínala jednodušší severské partie, kde maximálnímu tempu bránilo občasné borůvčí a vzhledem k nižší četnosti jasných objektů byla nutná precizní práce s buzolou. Celý prostor pokrývalo velké pěšin, z nichž však mnohé nebyly zmapované, což nás vytrestalo nejen cestou na start okruhů :-).

Středeční den volna byl ve znamení výběhu / výšlapu na nejvyšší vrchol Durmitoru a čtvrtý nejvyšší vrchol ČH – Bobotov Kuk (2523), při kterém jsme nastoupali přes 1100 výškových metrů, takže i chůze byla v tomto případě kvalitním silovo-vytrvalostním tréninkem. Zpáteční sestup byl pro některé těžší povahy ještě náročnější :-).

Závody proběhly ve stejném prostoru, kde jsme trénovali. Větší peckou však je, že v tomto lese ve stejném termínu fungovaly hned 2 závody, organizované vzájemně nepříliš spřízněnými skupinami… Tento fakt se projevil třeba tak, že pořadatelé SEEOC (nějaké misrovství Středomoří) a doprovodného Durmitor Open v době prezentace (ve stejné škole, jen hodinu před prezentací závodu Durmitor Challenge) rozhlásili, že závod D-CH byl zrušen a bezostyšně vybírali od zmatených závodníků D-CH narychlo startovné… Totéž probíhalo i virtuálně na stránkách závodů nebo reálně při E3, kdy byla shromaždiště obou závodů na opačných koncích rozlehlé louky :-). A my jen můžeme spekulovat, kde se ztratily 2 kontroly během dlouhých postupů. Naštěstí ani toto nezabránilo konání „našich“ závodů, kterých se mj. zúčastnila také legenda světového OB Jörgen Mårtensson.

Ještě k závodům z jiného pohledu. Vzhledem k nízkému počtu závodníků si pořadatelé naprosto pochopitelně ulehčili situaci, když postavili několik tratí, které rozhodili i více kategoriím. Zajímavější je ovšem fakt, že stejnou trať měly třeba kategorie D20, H20 (podobně v dorostu) a H21A. Takže nebyla nouze o zajímavé sázky a popichování. Tak se nedivte, když mě budou někteří junioři oslovovat „pane“ nebo když budu Terce Janošíkové za porážku z klasiky (E3) na závodech vykat :-). Korunu tomu nasadila startovka na sprint (E4), kdy jsem na stejnou trať vybíhal společně se Staroušem. V tomto případě však mládí ukázalo svou sílu… Nejvíce z nás však potrénoval Libe, který měl ve své kategorii M50 hned po elitě (Boris a Košík) nejdelší tratě z celé naší skupiny.

Pro nás se však jednalo o zajímavé sbírání zkušeností z nevšedního „balkánsko-středomořského“ terénu; v některých případech i kvapné přivykání na pestrou stravu ;-), to vše trochu okořeněné balkánskou realitou. Všem patří velký dík za skvělou atmosféru během celého soustředění, Libemu, Borisovi za správně roznesené kontroly, Košíkovi navíc za večerní analytické seance, řidičům Zichovým za dopravu kamkoliv do hor a lesů.